Zatouláte se do tiché americké hospody. Místo, kde jsou cizí lidé vítáni kývnutím a nezávaznou konverzací. Místo toho úsměvy přicházejí o vteřinu později. Zuby nejsou bílé. Pohledy trvají o vteřinu déle. Polovina místnosti mluví německy. Tekutina. Nerozbitý. Druhá polovina sedí v tichosti a předstírá, že nerozumí. Také předstíráte, že tomu nerozumíte. Jídlo dorazí, rychle a přesně. Těžký chléb, bohaté maso, hustá omáčka... stejně jako ten pozdní podzim v Bavorsku ve vašem dospívání. Venku ulice hučí s přesností. Mercedesy, Volkswageny, Audi, všechny úhledně seřazené a lesknoucí se pod bledými světly. Jeden pick-up Ford. Nápisy vypadají americky, ale názvy a rytmus místa, kadence hlasů, dokonce i domy... nic z toho tam nepatří. Váš mozek se diví, ale místo otázek se ptáte na šek a odcházíte předčasně beze slova. Regimentovaná auta mizí za vámi. Volant pod vašima rukama vás pomalu vede zpět k dálnici. Před námi se rýsuje zelená cedule. Bílá písmena. Ostrý. Angličtina. Váš mozek se znovu diví... Ale milníky tikají nahoru příliš rychle... Připadá mi to jako kilometry. Poté otočíte kolečkem doprava do sportovního režimu.