Jednou za měsíc si dovolím vstoupit do alternativní osobnosti, o které mluvím jako o "opici", ve které se poddám všem svým opičím mozkovým touhám bez osobního posuzování nebo strachu z následků. Často to končí tím, že jdu do McDonalds a sním 20 kousků nugety a 2 big macy v autě na parkovišti, ale při obzvláště autistických příležitostech mám tendenci freestylovat. Dnešní noc byla jednou z mých "opičích nocí" a moje biologická potřeba pro metro byla neodolatelná. Jel jsem 45 minut za město, protože jsem věděl, že mé chování by bylo nepřijatelné. A právě zde jsem se pohnul. Sendvičový umělec nikdy neprošel školicím modulem pro zaměstnance, který by ho na tento teror připravil. Při vstupu do provozovny jsem si nejprve potvrdil, že jsem jediným patronem. Pak jsem přistoupil k pultu a oči se mi zaleskly. Nemluvil jsem. Nedělal jsem žádné výrazy obličeje. Jednoduše jsem ukázal na každou položku, kterou jsem si přál. Sendvičový umělec to nechápal. Ukazuji na chléb. Přistoupí k ní. "Tenhle, pane?" Švihnu zápěstím mírně doleva. Jasně jsem naznačil italskou stopu. Držím se své pozice a dál ukazuji na chléb, dokud ho správně neidentifikuje. On přináší chléb k koření. Znovu ukazuji. Zaváhá. Jeho paže sebou trhne dopředu a pak se stejně rychle vrátí, chráněná na hrudi. Je v defenzivě. Nemrkl jsem ani neřekl jediné slovo. "Jaké maso byste si dnes večer dali?" Jeho trénink potlačil jeho instinkt bojuj nebo uteč. Ukazuji na hovězí. Jeho ruka se vznáší nad ním. Sáhne dovnitř a popadne svou první hrst. Pokračuji v ukazování. Hrst položí na chléb. Pokračuji v ukazování. Jeho ruka se natáhne zpět k masu v plechové nádobě. "Chceš Double?" slyším v jeho hlase strach. Ukážu na maso. Popadne maso a položí ho znovu na sendvič. Ukážu vedle sýra. Přesouvá se k sýru. Neptá se, jaký sýr. Teď patří mně. Jeho ruka manévruje nad Švýcary. Skvělá práce. Ukazuji vedle cibule. Na okamžik se na mě podívá. těhotná pauza. Zdá se, že chce mluvit. Ale on to nedělá. On je teď opice se mnou. Popadne cibuli. Skláním ruku. čeká bez hnutí. Zvednu druhou ruku a ukážu na troubu. Svým pohledem nic neprozrazuji. Můj postoj je silný. Můj deltový sval se bez námahy ohne, aby mi natáhl ruku, je to pouhá nádoba sdělující to, po čem můj mozek tak touží. Rozumí mi otevřeně. Přesune se k peci. Posunu se o dva kroky doprava, dolů po montážní lince. Nikdo jiný v tomto obchodě není. Je si vědom nebezpečí, kterému čelí. ...