Bob Weir. Bože, miluju Boba Weira. Tohle opravdu bolí. Bobby je muž, kterého nelze popsat. Nebyl pravidelným rytmickým kytaristou. Jeho hra byla tak ohromně nekonvenční a pozoruhodně složitá. Držel kapelu pohromadě a zároveň každému dával prostor dělat si své vlastní věci – každý se svým vlastním šarm a stylem. Miluji jeho hudbu. Milován. Vypadá to na déšť. Předpovědí počasí. Černý Hrdlý Vítr. Ztracený námořník, svatý okolnosti. Mexicali Blues. Jack Straw. Cukrová magnólie. Cassidy. Hudba nikdy nepřestávala. Minglewood. Člověče, miluju dobrý Minglewood. Viděl jsem Bobbyho víckrát, než bych dokázal spočítat. Ratdog, Dead and Company, Wolf Bros., National Symphony Orchestra, duo Phil/Bobby (s Treyem v Radio City!) atd. atd. atd. Za poslední desetiletí jsem se s ním setkal několikrát. Když jsem ho poprvé potkal tady ve Washingtonu před asi dvanácti lety, potřásl mi rukou a řekl: "Tak abych to pochopil správně. Platí ti za tweetování o Grateful Dead a politice?" Řekl jsem, že je to trochu složitější. Nejvíc jsem vděčný za to, že po Jerryho smrti Bobby hudbu dál hrál. Bude mi moc chybět. Bude mi chybět, když jsem křičel "Bobby!", když vystoupil na pódium. Bude mi chybět to "no, díky" po písni. Bob Weir a Grateful Dead jsou soundtrackem mého života. Nebe dnes večer dostává One More Saturday Night s Jerrym, Philem a Brentem. Sbohem, Bobby. Ať tě čtyři větry bezpečně odnesou domů.